Ivo Habán: Monumentální skulptura Eva pro funkcionalistickou vilu Alexandera Schücka v Praze-Troji, 2014

V průběhu roku 1929 se Mary Duras začala věnovat práci na návrzích k monumentální soše Eva. Bezprostředním podnětem k realizaci tohoto zcela výjimečného úkolu byla nepochybně známost s Arnoldem Schückem, navázaná na podzim 1927. Arnold Schück (1897–1974), její budoucí muž, za něhož se vdala roku 1938, pocházel z významné pražské německo-židovské podnikatelské rodiny. Jeho otcem byl velkoobchodník a průmyslník Alexander Schück (1871–1936), jenž vlastnil a významně rozvinul firmu Odkolek, z níž vytvořil pekárenské impérium. Roku 1912 přeměnil podnik na akciovou společnost a přenesl jeho sídlo do Vysočan, do nově vystavěné továrny, jejíž realizací a posléze i rozšířením pověřil v letech 1912 a 1918 architekta Huberta Gessnera, uznávaného odborníka na stavbu pekáren. Alexander Schück vlastnil také podnik Ida A. G., vyrábějící tuky a margaríny. Především však řídil importní firmu Schück, Katz & Co. zabývající se dovozem potravin, jež se roku 1929 přejmenovala na Alex. Schück & Sohn a na jejím vedení se podílel i Alexanderův syn Arnold. V jejich portfoliu bylo zajímavé zejména výhradní zastoupení amerického gigantu Armour & Co., jehož součástí byla i firma Delmonte produkující rybí konzervy, Schückovi dále zastupovali např. koncern Unilever a další.

Arnold byl bilingvní i v písemném projevu, stejně jako jeho matka Terezie Schück (1874–1956), narozená v Praze jako Terezie Picková. V roce 1915 dokončil studium na obchodní akademii v Praze, poté byl nasazen, nejprve na ruské frontě, později 1917 v bitvě na Soči. Po válce pracoval zpočátku jako dobrovolník v anglo-československé bance, roku 1921 u firmy Tietgents & Robertson v Hamburku a pak již v Praze. Do roku 1929 působil jako prokurista ve firmě svého otce Schück, Katz & Co. Poté se stal společníkem rodinného podniku, jehož vedení po otcově smrti převzal. Během třicátých let zastával také několik dalších významných postů v dozorčích radách. Pod přímým vedením Arnolda Schücka byla továrna na rybí konzervy Delmonte, jejíž provozy se nacházely v Ústí nad Labem, ale kanceláře sídlily v přízemí domu v Růžové ulici č. 13 na Novém Městě v Praze 1, kde ve třicátých letech bydlela Mary Duras.

Arnold Schück však nebyl pouze obchodník a podnikatel, byl především intelektuál, jež se zajímal o divadlo i výtvarné umění. Byl také velkým znalcem a milovníkem hudby. V padesátých letech v Československu se živil jako grafik. Nebyla jistě náhoda, že se otec i syn Schückovi objevili hned od začátku na seznamu přispívajících členů Prager Secession. Lze předpokládat, že to byl právě Arnold, kdo svému otci coby šéfovi rodinného firemního impéria doporučil Mary Duras v souvislosti s výzdobou tehdy právě projektované luxusní funkcionalistické vily na úpatí svahu v Praze-Troji.

Alexander Schück pověřil realizací rodinné rezidence dvojici v té době již renomovaných, mladých německy hovořících židovských architektů, Ernsta Mühlsteina a Victora Fürtha. Pražský architekt Ernst Mühlstein (1893–1968), někdejší žák Jana Kotěry, začal s Victorem Fürthem (1893–1984), absolventem německé technicky v Praze, trvale spolupracovat od roku 1924. Od poloviny dvacátých let se tato dvojice postupně přiklonila ke konstruktivismu a funkcionalismu. V jejich ateliéru vznikly návrhy několika následně provedených pohodlných domů pro bohatou klientelu. Zřejmě nejslavnějším z nich se stala právě vila Schück v ulici Nad Kazankou čp. 222/39, jež se řadí k nejvýznamnějším příkladům corbusierovského funkcionalismu v Československu.

Vila pro majitele pekáren Odkolek byla vystavěna na vrcholu hospodářské konjunktury v letech 1928–1929. Stavba využila terénní dispozice a jižním pohledovým průčelím se otevřela k výhledu do údolí Vltavy a na protilehlý letenský hřeben, ve spodní části s parkem Stromovka. V horizontálním směru na východ od vlastního objektu pokračoval pozemek architektonicky komponovanou zahradou s bazénem, která volně rozvíjela vnitřní prostor domu dále do přírody. Nedílnou součástí celkového řešení objektu se stala sochařská výzdoba. Tu v duchu funkcionalistické jednoduchosti obstaralo jediné ústřední dílo, kterým se stala monumentální světle zářící skulptura zahradní sochy Eva z králodvorského pískovce, jež byla umístěna na hraně terasy propojující vlastní dům se zahradou. Výrazná vertikála klidné sochy současně úzce komunikovala se štíhlým sloupem, vynášejícím projímanou hmotu domu. Tento moment zřetelně odkazující k sloupům a řádu klasické řecké architektury vnášel do jinak strohého, ryze funkcionalistického řešení vily hluboký duchovní rozměr, ještě zvýrazněný majestátním antikizujícím pojetím skulptury. Z dobových fotografií jasně vyplývá, že šlo o velmi dobře promyšlený koncept propojení architektury a volného umění. Měřítko sochy, jenž byla komponována pro pohled z více stran a jejíž zrak směřoval diagonálně přes pozemek směrem do dáli k vltavskému údolí, korespondovalo dokonale s proporcemi stavby, jejíž celkové řešení socha jedinečným způsobem podtrhla a doplnila.

Příběh Evy je detailně popsán v monografii Mary Duras. V březnu 1939 již rodina Schückových ve vile nežila, nájemníci stříleli na sochu z pistolí, byla převrácena na zem, ale naštěstí nijak vážně poškozena. Arnoldu Schückovi se sochu podařilo odvézt a uložit u kameníka.

Poválečný osud skulptury Eva se v ničem nevymyká zmaru, který postihl řadu dalších uměleckých děl ve veřejném prostoru připomínajících komunisty nenáviděnou meziválečnou masarykovskou éru. Pískovcová Eva vzešla navíc z ruky německy hovořící sochařky a tvořila součást výzdoby luxusní funkcionalistické vily režimu nepohodlného německočeského židovského obchodníka a podnikatele, který zázrakem přežil pobyt v koncentračním táboře v Osvětimi, kde zahynula jeho rodina a po návratu do Prahy přišel i o téměř veškerý majetek. Eva se nacházela na terase vily, jíž v květnu 1945 zabral vysoký komunistický funkcionář Viliam Široký, spojovaný s nejtemnějším obdobím padesátých let. V sedmdesátých letech se vila Schück stala rezidencí prezidenta Gustáva Husáka.

Roku 1959 zapůjčila Mary Duras sochu Eva jako poutač před prodejní pavilon Svazu výtvarných umělců do tehdejšího Parku kultury a oddechu Julia Fučíka na pražském výstavišti v Holešovicích. Koncem roku 1959 pavilon uzavřeli, osm soch bylo odstěhováno pryč a použito pro potřeby města Prahy, ale na Evu se z nepochopitelných důvodů zapomnělo. Situaci s dvoumetrovou pískovcovou sochou se umělkyni v jednání s úředníky svazu, kteří si nechtěli přiznat chybu, nedařilo vyřešit. V dubnu 1962 zástupci fondu sochařce telefonovali, že Evu poškodili neznámí vandalové. Statue byla rozbitá na čtyři velké a několik menších kusů, hlava byla oddělená, nohy rozlomené, povrch sochy poškrábán. V tomto stavu se dostala do majetku Národní galerie v Praze, odkud byla roku 1966, tři roky po sochařčině emigraci, dopravena do restaurátorské dílny v Ostravě, opravena a umístěna do zahrady tehdejšího zámku Hradec u Opavy (Hradec nad Moravicí), kde se ve fondech Národního památkového ústavu nachází dodnes. Socha byla v průběhu roku 2013 nově restaurována.

Jedním z ústředních děl liberecké retrospektivy i její obměněné reprízy na Klenové je sádrový model Evy 1:1, který Mary Duras vytvořila v letech 1929–1930. Tato plastika sochází pochází ze sbírky Galerie Klatovy / Klenová a také byla pro potřeby výstavy nově restaurována.